Na letošní ročník jsem se mimořádně těšil, protože se mi po letech podařilo navázat kontakt s osvědčenými kamarády, zejména s rodinou Ládi Kuchaře, který šel tuším již po čtyřicáté!!!!!!!!!! Kuchařovi jsou absolutními stálicemi pochodu a je jasné, že zejména jejich rodina spolu s Kubou Jiřenou jednoznačně rozhodnou o budoucnosti této akce.

   15. října jsem spořádaně dorazil na 1. nástupiště libereckého nádraží a již tam jsem potkal některé z účastníků. Těšil jsem však zejména na Láďu, a proto jsem nedočkavě monitoroval nádraží ve Stráži nad Nisou. Samozřejmě, Láďa tam byl i s děvčaty. Od této chvíle jsem byl ve správné společnosti a na správném místě. Cestou ve vlaku jsem nejen zaregistroval zvýšení jízdného, ale také jsem se dověděl, že nás půjde 7 pěšky a asi 13 lidí pojede na kole. V Hejnicích tedy formujeme pěší skupinu, která čítá 5 děvčat, Láďu a mě a s trochou despektu sleduji cyklisty a jejich hypermoderní nádobíčko. Na místě se rozhoduji, že Vajscimpl nikdy na kole nepojedu

   Vyrážíme. Tempo jako zamlada, ostatně ve společnosti mladých děvčat to ani jinak nejde. Začínám nabírat provozní teplotu a v půlce Štolpichu se začínám slušně odpařovat. Naštěstí zahlédnu krásného hřiba u cesty, a to je důvod ke krátké zastávce. Vydýchávám a děkuji nepozorným předchůdcům, kteří hřiba u cesty přehlédli...Ovšem zastávka netrvá věčně, opět nasazujeme strojové tempo a na konci Velkého Štolpichu doháníme Kuchařovic děvčata a moji celoživotní oblíbenkyni, Jitku Žilkovou. Moje euforie dostupuje vrcholu a od této chvíle nepřestáváme komentovat minulost Vajscimplu a zejména naše osudy, které jsou mnohdy velmi pestré....

Zastávka na Sedle Holubníku je vždy tak trochu symbolická, protože Sedlo je vlastně nejvyšším bodem pochodu. Letošní nádherné počasí pohodu na Sedle ještě umocnilo

   Cesta ubíhá naprosto pohodově, navíc teď půjdeme až na Josefodolskou přehradu z kopce. Jsme prakticky k nezastavení, a proto nás naši kolegové - cyklisté dohánějí až na Kristiánově. Tam také děláme jedinou společnou fotku

Všichni účastníci pochodu 2011 pohromadě na Kristiánově

   Z Kristiánova sbíháme na přehradu Josefodol a dále přes Kapličku na Severák. V původně dohodnuté hospodě Driketa je svatba, a tak bereme zavděk restauraci Na vyhlídce. Pro mě to je vlastně lepší, hospodský je můj kamarád a já si tedy ověřím připravenost na naše Poslední slanění, které zde v prosinci uspořádáme

   Po vydatném a chutném občerstvení vyrážíme dál, na Bramberk. Začínám být trochu smutný, protože dole v Lučanech se budu muset s kamarády rozloučit. Slíbil jsem totiž na Bártlovce večer promluvit o Oldovi Kopalovi, který nás letos navždy opustil, a kdybych došel až na Malou Skálu, tak přejezd na Bártlovku nestihnu.

   V Lučanech u Fatry, která bývala jednou z nejkrásnějších zastávek a odkud jsme mnohdy po kulečníkovém boji odcházeli až za tmy, nastává nezvratné loučení. Na všechny se upřímně směji, ale ve skutečnosti je mi velmi smutno. Ještě objetí, zamávání a kamarádi mizí v kopci směrem na Novou ves. Ani neví, že je ještě dlouho pozoruji. A asi ani netuší, jak jsem rád, že je mám. Tím pro mě letošní pochod skončil. Večer mě čeká jiná parta v jiné části Jizerek